Takže tak nějak....

12. března 2012 v 11:13 | Annie |  Články, co nikam nepatří
Ano, ano, jsem to já. Živá a zdravá... Tedy aspoň po fyzické stránce... S tou psychikou si moc jistá nejsem.
Víte, předně bych se vám všem chtěla omluvit. Vážně, vážně mě mrzí, že jsem se na blog vykašlala, ale nějak.... nějak mě na něj přešla chuť. Zní to divně a... nepíše se mi to lehko. Navíc k této stránce získal přístup jeden nejmenovaný člověk... Ne, nemám z toho radost.
Je mi líto, že to říkám, ale.... v dohledné době nic nečekejte. Mně se začne ztýskat, vím to. Nevydržím to bez vás moc dlouho, ale teď... Prostě potřebuju pauzu. A také najít něco, co by mě k psaní a k blogu postrčilo.
V realitě jsem našla úžasného kamaráda, který je sice tak o půl století starší (ne, není to Cullen :D), ale já ho mám strašně ráda. Ano. Kluka, navíc dvakrát tak staršího, než jsem já. Ale on mě chápe. Bohužel ho vidím jen jednou, dvakrát do týdne + naše pravidelné páteční žranice v autobuse. :D To je mi pak vždycky strašně blbě. ;D Děkuju všem tam nahoře za to, že jsem měla možnost ho poznat, protože se nikdy nezasměju tak od srdce, když to neříká on. Ale zabouchlá nejsem. :D To pozor. Jen kámoš. :D
Trochu jsem odbočila a chtěla bych tu použít dvě věty z Poselství jednorožců - Záchrana Lilandgarie...
"Neříkám sbohem..."
"Tak tedy nashledanou."
Dokonalé co?
Hmm, už asi není co dodat... Počkat! Něco přece jenom...
MÁM VÁS RÁDA!!! :))
Vaše Annie, co se ze všech sil snaží být sluníčkem a doufá,
že Vám svým trapáckým výlevem citů nezkazila den :D

... uvidíme se brzy...

 

Ségra, sestřenka a moje platonická láska :* (už mi vážně hrabe ;D)

15. února 2012 v 21:59 | Annie |  Galerie
Ciao!
Slavnostně vám oznamujeme, že Annie se zbláznila! :D Jsem ZAMILOVANÁ. Ano, já. :D Naštěstí jen platonicky. :D Ty paka z naší třídy mě vážně neberou. ;D Zamilovala jsem se do Awrixela z knížky Křišťály moci. Napsala je Míša Burdová a namalovala i Awrixelův obrázek níže (mám ho nad postelí). :-* :D

A k nadpisu - rozhodla jsem se vám poodhalit své kořeny. :D
Tohle je moje příbuzenstvo. Ségra Eliška (vpravo) a sestřenka Terka (vlevo). :D
Je to taková sranda fotka focená celkem nedávno. :D Terka by mě zabila, kdyby zjistila, že jsem to někde publikovala, takže pššt. =D Je strašně fajn, ta moje sestřenka. Nevím, jak s ní můžu bejt příbuzná. ;D
Tak, už bych měla končit, nebo sem přestanete chodit. :D
PS: Píše se PPP a MOŽNÁ se dokopu dopřeložit jednu povídku. =D
Mějte se famfárově!
Vaše vytlemená Annie :D

2. Lyže

11. února 2012 v 19:30 | Annie |  Pýcha předchází pád
Čauky lidi...
Mně je zle. Hodně zle... Ne, nejsem nemocná, ale... zase na mě leze depka.
No nic. Tady máte PPP. Je to nic moc, takový zmatený. Ale důležitý... Pochopíte později ;).

Věnováno všem, kteří se na to těšili :D

Stála jsem ve frontě na vlek. Na nohou jsem měla ty mnou tolik nenáviděné kusy dřeva. Lyže. V duchu jsem proklínala toho, kdo je vymyslel a Scorpius přede mnou na tom zřejmě nebyl jinak. Soudila jsem tak podle jeho nervózního přendávání hůlek z jedné ruky do druhé.
Řada lidí se posunula dopředu a před ním už byl jen jeden člověk - náš instruktor Marcesco. Rodiče to s námi jen tak lehce nevzdávají a pronajali nám ho na tři hodiny! Nic horšího si nedokážu představit. Naštěstí už nás měl plné zuby a slíbil mně a Scorpiusovi, že tohle je poslední jízda, pokud vyjedeme vlekem na kopec sami a také ho sami sjedeme. Po krátké poradě jsme souhlasili. Vždyť kdyby ne, otravoval by ještě dvě hodiny s tím svým přízvukem a voláním: 'Poklč kolena! Jinak nezabočíč, dlahoučku!' Tedy, 'dlahoučci' jsme byli na začátku. Teď spíš ječel: 'So to děláč? Scheš si slomit nohu?!' nebo nějaké nadávky v italštině. Nebyl zrovna trpělivý.
Marcesco se právě zahákl za kotvu a křikl: "Děčta, počkám na vás nahoče." Pak se jaho lano napnulo a on se spokojeně nechal táhnout a ještě si při tom broukal. Nejspíš by si zpíval i kdyby ho to vezlo rovnou do pekla. Hlavně že měl od nás na chvíli pokoj.
"Mell?" zasípal nervózně Scorpius. "Pojedeš na tom se mnou?"
"Jo," polkla jsem. "Jdem."
Přistoupili jsme k tomu stroji a dívali se, jak se to kolo nahoře pomalu otáčí a sune nám další volnou sedačku. Postavila jsem se čelem ke sjezdovce a Malfoy mě napodobil. Pak jsem ucítila, jak se mi půl kotvy vsunulo pod zadek a rukama zpocenými nervozitou jsem se chytla tyče. Scorpius udělal to samé na svojí polovině a s napětím jsme sledovali, jak se provaz nad námi napíná a...
Jeli jsme. Vlastně spíš klouzali po vyježděné stopě a každou chvíli se jeden z nás zakymácel, ale zatím jsme nespadli. Věděla jsem, že to nejhorší místo teprve přijde. Zhruba v polovině se stopa zužovala a když jsme na kotvě spolu, hrozí nebezpečí, že jeden z nás spadne do lesa, který byl po pravé straně hned vedle. A vzhledem k tomu, že já seděla na pravé straně se mi tam vůbec, ale vůbec nechtělo.
"Scorpi, jestli skončím v tom lese," kývla jsem hlavou ke stromům, které se rychle přibližovali. "Nech mě tam, ať mají naši strach, že se něco stalo a třeba mi pak zakážou jezdit na lyžích," zasmála jsem se.
"Tak jo," zachechtal se i on a nervozita byla pryč. Aspoň na chvíli. "Řeknu jim, že sis zlomila všechny kosti v nohách. Nebo ne! Mám lepší nápad," rozzářil se. "Jestli tam slítneš, skočím za tebou a až pojedou rodiče, budeme volat o pomoc a možná to pak zakážou nám oboum!"
"To by bylo super," přitakala jsem. Otcové a matky dole v kavárně odpočívali, zatímco my jsme se tady 'učili lyžovat.' Potom jsem si vzpoměla, že už asi musíme být hodně blízko toho kritického místa. Rozhlédla jsem se a vytřeštila oči. Scorpius na to zřejmě přišel ve stejnou chvíli, jako já.
"Hele Melanie, vždyť my už jsme ten les přejeli," řekl užasle.
Přikývla jsem. "Takže to máme za sebou. Teď už 'jen' sjet dolů. Určitě to nezvládnu. Neumím zastavit," povzdechla jsem si. "Na co je mi zatáčení, když se pak dole rozplácnu o mantinel?"
"Na nic," odpověděl s nevinným úsměvem.
"Kdyby jsme nebyli zrovna tady," zasyčela jsme na něj, "už by ti přiletěla facka, ale jelikož potřebuju, abys potom sesbíral moje zbytky, budu dělat, že jsem to neslyšela." Na to neřekl nic, ale slyšela jsem, jak se zahihňal.
Už jsme se blížili k vrcholu. Věděla jsem, že Scorpius nesnáší vysedání z kotvy stejně jako já nasedání. Aspoň se pobavím, pomyslela jsem si trochu zlomyslně. A taky že ano. Pustil se tyče moc brzy, sedačka do něj zezadu vrazila, on si přišlápnul lyže a pak se natáhl na betonovou zem. S klením se pomalu postavil.
"Dočela vy šte to svádli." Instruktor se objevil za námi. "Teď sjedéte kopeč a můšete jít! Ste volní! Nič se vám neštáne!"
Nechápavě jsme se na něj podívali. Scorpi se ke mně nahnul a pošeptal: "Asi se učí anglicky podle amerických kriminálek." Vyprskla jsem smíchy.
"Jedéme!" zavelel Marcesco a jel. Za chvíli jsme ho neviděli.
"Tak... můžeš," pobídla jsem Scorpiuse nervózně. Vypláznul na mě jazyk.
"Dáma první."
"Hele, budu tě jistit, kdybys náhodou padal dozadu," udělala jsem na něj psí oči.
"Ok, tak jdu na to." Nasadil si brýle a ještě odvrátil oči od sjezdovky. "Jestli umřu, máš mě na svědomí!" zavolal a už byl ten tam.
Zhluboka jsem se nadechla. Nádech, výdech. A znovu. Tak jedem Mell, povzdechla jsem si a odpíchla se hůlkami. Nohy jsem dala 'do pluhu' a začala přenášet váhu z jedné nohy na druhou. Jen klid.
Křižovala jsem kopec z jedné strany na druhou a pomalu mě začal opouštět strach. Začala jsem si být jistá sama sebou. A to byla to chyba. Povolila jsem nohy a lyže se z pravého úhlu narovnali skoro rovnoběžně. Rozjela jsem se závratnou rychlostí, vlasy mi vlály ve studeném větru a já nad těma dřevama stratila kontrolu. Mířila jsem k jednomu lyžaři, nějakému staršímu pánovi, ale na poslední chvíli jsem se mu vyhla.
Najednou jsem najela na kus zledovatělé sjezdovky a pravá lyže se mi ohnula tak, že jsem myslela, že se zlomí. Ale vydržela to. Byla v pořádku, což se ovšem nedalo říct o mně. Hůlky už jsem dávno zahodila a ze všech sil se snažila zastavit. Zkoušela jsem udělat prudkou zatáčku, ale neměla jsem sílu byť jen malinko pohnout s lyžemi.
Byla jsem ztuhlá strachy a vůbec jsem netušila, co mám dělat. Leda...
V hlavě se mi zrodil nápad. Šílený a nebezpečný nápad. Ale jinou možnost jsem neměla. Sebrala jsem všechnu odvahu, co ve mně kdy byla a s vypětím posledních sil jsem prudce zabočila a sjela ze sjezdovky do dráhy vleku. Naštěstí jedna kotva právě přejela.
Zavrávorala jsem a zjistila, že se řítím přímo na vzrostlou jedli. Vlastně byl zázrak, že doteď jsem se nesrazila s žádným stromem. Byla jsem skoro uprostřed lesa. Naposledy jsem zkusila zahnout, ale nepovedlo se. Už mi došli síly. Odevzdaně jsem čekala na náraz. Přitom jsem přemýšlela, jestli Scorpi nebude naštvaný, že jsem v nakonec v lese skončila sama.
"Petrificus totalus!" zařval někdo a já najednou spadla a nemohla se pohnout. Lyže byli zabodnuté ve sněhu v pravém úhlu proti obloze. A mně nešlo ani mrknout. Mohla jsem dýchat, ale nezvedala se mi hruď. Zachvátila mě panika.
Nade mnou se někdo sklonil, ale já nedokázala zaostřit. Viděla jsem jen neurčitý obrys postavy.
"Klid, Melanie." Ten hlas mi byl povědomí. Zněl jako... Scorpiusův! Takže tohle je pan Malfoy. Hmm, moc se to nevyjasnilo.
"Finite," řekl pan Malfoy. Viděla jsem jen barevný záblesk a pak jsem prudce zalapala po dechu. Nohy se mi sesunuli do shěhu. Klečel u mě Scorpiho otec - jak jsem předpokládala - a v ruce držel...
Ježkovy zraky! Kouzelnickou hůlku! On držel v ruce kouzelnickou hůlku!! Zírala jsem na něj. On je kouzelník? Jako... já? Jako pan Longbottom?
"Vy-vy jste ko-kouzelník?" vykoktala jsem.
Udiveně na mě pohlédl. "Ano a budu ti muset vymazat paměť."

 


1. Nový přítel

22. ledna 2012 v 14:51 | Annie |  Pýcha předchází pád
Ahojky :)
Tak jsem se konečně dokopala k napsání další kapitoly PPP. Už je to víc než měsíc od epilogu, tak jsem se snažila jí napsat delší - skoro dvě stránky ve Wordu. Dneska se ještě musím učit na děják, (asi šest stránek v sešitu) protože zítra píšeme čtvrtetku... Zabijte mě! :D
PS: Mai, tady ještě není Nevillek, trochu jsem změnila plány :/. Přesto ti tuhle kapitolu věnuju, protože v té příští asi taky ještě nebude...
Takže tedy kapča pro Mai! :)

Rozmrzele jsem sledovala krajinu, která rychle ubíhala za okny našeho auta. Sice jsem nikdy nechtěla jezdit na dovolenou, ale tenhle rok to bylo ještě horší. Žaludek jsem měla jako na vodě z toho zatraceného letadla a navíc bych teď klidně mohla nakupovat s profesorem Longbottomem svoji kouzelnickou hůlku, hábit a kdovíco ještě. Oblíbila jsem si ho i přes jeho strašný vkus. Ale moji rodiče prostě trvali na tom, že všichni pojedeme na rodinnou dovolenou. Teď skoro nebudu doma, protože v září nastupuju do Bradavic! Super! Strašně se tam těším a naši jsou taky zvědaví. Sice z počátku panu Longbottomovi nevěřili, ale Poppy jeho slova potvrdila. Ona to celou dobu věděla. Je prý nějaký matlák, nebo co. Prostě ví o kouzelnickém světě, ale sama kouzlit nedokáže. Chudák. Ale to já taky, protože musím jet na tenhle pitomý pobyt…

S trhnutím jsem se probudila a vylezla z auta. Stáli jsme na poměrně malém parkovišti a před námi se tyčili zasněžené vrcholky Alp. Vítejte ve slunné Itálii, pomyslela jsem si rozmrzele. Už tady jsem se třásla a to jsme ještě nedorazili k horské chatě.
"No není to nádhera? Ten čistý horský vzduch!" prohlásila mamka a zhluboka se nadechla.
"Úžasný," zavrčela jsem a dál se klepala zimou.
"Nemrač se Mell a vezmi si bundu," napomenula mě a dál dýchala, jako kdyby chtěla vdechnout všechen vzduch světa.
"Je tu hezky, co?" přistoupil ke mně taťka a podal mi mojí větrovku.
"Když myslíš," zabručela jsem, ale bundu si oblékla bez protestů, protože začal foukat vítr. Pak jsem si ale na něco vzpomněla. "Jak se vlastně dostaneme tam nahoru?" zeptala jsem se a rukou pokynula k vrcholkům hor.
"Přece pěšky!" radostně poskočila mamka. A tahle žena mě prý stvořila.
"Pěšky?" zděsila jsem se. "Vždyť je to dobrých deset kilometrů strmého stoupání!"
Rodiče po sobě koukli a začali se smát. "Měla bys vidět svůj výraz," popadala se máma za břicho.
"Neboj Mell, ono se tam ani projít nedá. Pojedeme lanovkou," chtěl mě utěšit táta, ale minul se účinkem.
"Cože??!" vyjekla jsem úlekem a až teď si všimla boudy, která stála nedaleko od nás. Tam zřejmě ta lanovka přijede. "Vždyť víte, že se bojím výšek! Někde uvízneme a budeme se hodiny houpat dvacet metrů nad zemí!"
"Ale Melanie, jinak se tam nedostaneme," přesvědčoval mě táta.
"Ne a ne a ne," opakovala jsem s až dětskou tvrdohlavostí. V tom jsem za sebou uslyšela zaskřípění pneumatik a vedle nás zastavilo červené sportovní auto. Vysoukal se z něj vysoký, blonďatý muž a pohledná, hnědovlasá žena. Zřejmě to byli manželé a oba uchváceně hleděli na Alpy, stejně jako předtím moji rodiče. Pak se najednou otevřeli zadní dveře a vylezl kluk, který byl přibližně mého věku a velmi se podobal svému otci.
"Tak tohle jsou ty slavné Alpy?" zeptal se otráveně a hned mi byl sympatický.
"Scorpi, o tom už jsme se bavili, ne?" napomenula ho jeho matka.
"Já tady nechci být! Mám strach z výšek a vy mě taháte na nějaké hory. V létě. Každý jiný ko-" zarazil se uprostřed slova.
"Myslím, že by bylo nejlepší, kdybys už mlčel Scorpiusi," řekl jeho otec a otočil se směrem k nám. "Vy taky míříte do horské chaty Biancaletta?" zeptal našich s milým úsměvem.
"Ano," pokýval hlavou otec. "Jmenuji se Richard Rawich a jsem tady s manželkou a dcerou na dva týdny," podal tomu muži ruku.
"Stella Rawichová," napodobila mamka taťku.
"Draco Malfoy," představil se. "Tohle je má žena Hermiona a náš syn Scorpius."
"Dobrý den," usmála se na nás zářivě paní Malfoyová a pak se zabrala s matkou do náruživého rozhovoru. Myslím, že říkali něco o kytkách do obývacího pokoje. Otcové si pro změnu vyprávěli nějaké veselé historky. Já a Scorpius jsme neříkali nic. Jen se na sebe dívali.
"Ahoj, já jsem Melanie," pokusila jsem se navázat konverzaci .
"Scorpius," řekl otráveně. "Doufám, že ty nejsi fanatik do lyží, jinak už vážně spáchám sebevraždu."
Zvědavě jsem se na něj koukla.
"Víš, já nesnáším hory. Mám strach z výšek a nejde mi lyžování," vysvětloval utrápeně. "Nechtěl jsem sem jet, jenže mě rodiče přinutili. Prý nemůžu zůstat sám doma," povzdechl si.
"Jsme na tom stejně," pokývala jsem hlavou. "Kolik ti vlastně je?"
"Jedenáct," odpověděl. "Prvního září nastupuju do školy."
"Já taky," usmála jsem se. Už už jsem se chtěla zeptat, jestli náhodou nepůjde do Bradavic, ale pak jsem si vzpomněla, jak mě profesor Longbottom upozorňoval, že o tom nesmím nikomu říct. Ani nejlepší kamarádce. Jako kdybych nějakou měla, pomyslela jsem si a už nic neříkala. Ani jsem nemusela.
"Děti!" halekali obě matky. Stáli vedle domu, z kterého máme vyjet tím pekelným strojem do hor. Začala jsem se bát. "Lanovka je tady! Pojďte, už odjíždíme!" Moje obavy se vyplnili.
"A sakra," zakleli jsme s Scorpiusem najednou a šouravě se vydali na smrt.

Kometářová povídka 1. :)

19. ledna 2012 v 19:07 | Annie |  HP - Komentářové povídky
Ciao!
Rozhodla jsem se vytvořit (s vaší pomocí samozřejmě :D) komentářovou povídku. Všichni víte, co to je, ne?
Tady je pár pravidel (nemohla jsem si to odpustit :D) :
1. Pište komentáře slušně. Jakékoli sprosťárny mažu!
2. Nepište, prosím víc komentářů za sebou. Nebylo by to fér vůči ostatním. Koneckonců, píšeme tu povídku všichni dohromady ;).
3. Držte se jedné, nebo maximálně dvou postav. Né že začátek bude z pohledu Harryho a přes Lenku, Goyla a Filche se dostaneme k paní Norrisové :D.
4. Nechci tady vidět žádný slash! Omlouvám se, ale vážně ho nesnesu.

***
Hermiona se nervózně ošila na židli. Nesnášela, když jí někdo pozoroval a on to dělal už celou hodinu! Nemohla se soustředit. Ať už s tím přestane, ať už s tím přestane, přála si úpěnlivě.
"Správnou odpověď zajisté ví slečna Grangerová," řekl Snape svým ledovým hlasem a sledoval dívku s povytaženým obočím.
"Já.. tedy... vlastně," koktala a začala rudnout. "Já nevím, jak zněla otázka," přiznala nakonec.
"No né! Slečna Grangerová neví," zasyčel posměšně. "Strhávám Nebelvíru deset bodů za vaši neomluvitelnou nepozornost."
V Hermioně začala vřít krev. Ale nezlobila se na Snapea. Byla naštavaná na něj! Na...



George a Luna - Far away

18. ledna 2012 v 17:35 | Annie |  Videa
Ahoj :)
Teda, sice takovouhle divočinu (když párujou každýho, kdo jim přijde pod ruku :D) nemám zrovna v lásce, tak musím říct, že tohle video se vážně povedlo. No, posuďtě sami .
PS: Dnes nebo zítra se tu objeví komentářovka ;).
PPS: MOC děkuju za vysvětlení, Zasněnko a Lucy :)*.

Realita

10. ledna 2012 v 22:54 | Annie |  HP - Drabble
Nazdar. Sice na to vůbec nemám náladu, ale rozhodla jsem se zveřejnit tohle drabble, které mám napsané už celkem dlouho. Je to můj první pokus o komedii a chce to nadhled.
PS: Je to moje oblíbené Dramione.

Hermiona seděla na křesle a znovu četla svou oblíbenou knihu. Už byla skoro na konci, když v tom se rozletěli dveře. Stál tam její muž a byl poněkud rozrušený.
"Hermiono, můžu se tě na něco zeptat?" vyhrknul a ani nečekal na odpověd. "Jsi dvojče Snapea, šílená babička Pottera a tajná ředitelka CIA v Americe?" vychrlil ze sebe.
Nejdřív se na něj nechápavě dívala, ale pak zřejmě pochopila a začala se smát. "Draco, Draco, kdy ty už přestaneš věřit těm Ronovým statusům na Facebooku?"

Nejlepší kamarádky

10. ledna 2012 v 13:10 | Annie |  Originální - Drabble
Už na ten život se*u! Promiňte mi ten slovník, ale to se nedá. Já vím, teď už si připravujete chápavé komentáře, za které bych vám jindy byla vděčná. Ale teď ne. Ani se nesnažte mě utěšit. Neplýtvejte slovy. Mně už nepomůžete...
PS: Je mi FAKT jedno kolik to má slov.


Seděla jsem na židli a dívala se do prázdna. Sama nevím, o čem jsem přemýšlela. Možná o smrti. Bylo by to vysvobození...
Proč se mám snažit žít, když mi osud vzal důvod k žití?
Jak mám existovat bez kousku mé duše?
Trvalo mi dva roky, než jsem pochopila, že na tu blonďatou dívku jsem čekala, ale když jsem to zjistila, byl můj život nádherný. Víte, mít nejlepší kamarádku je fakt úžasné. Nemusíte se před ní bát cokoli říct. Je to vaše spřízněná duše!
Ale i já naivka věděla, že tohle jednou musí zkončit. A má pohádka zřejmě neměla mít dobrý konec.
Odstěhovala se. Odstěhovala se nějakých čtyřista kilometrů daleko. Odstěhovala se na Slovensko.
Když odjížděla objala jsem jí a zeptala se: "Nejlepší kamarádky?"
Ona se usmála i když jí po tvářích tekly slzy. "Navždy," zašeptala a pak odjela.

******

Asi si myslíte, že jsem divná, ale měli jste někdy opravdovou nejlepší kamarádku?

Pomozte nevinným zvířatům!

1. ledna 2012 v 14:17 | Annie |  Jak to vidím já
Zkopíruj si celý článek hned teď a oběhej rychle všechny svoje SB, ať udělají to samé u tebe, ale hlavně: PODEPIŠ petici, rychle!!! Jinak zemře KRUTOU SMRTÍ DALŠÍ PEJSEK

Tak je to tady znovu

1. ledna 2012 v 13:27 | Annie |  Články, co nikam nepatří
Adios lidičky!
Tak je tady znovu. Nový rok. Rok 2012. Minulý rok byl přelomový nejen v tom, že jsem si založila blog. Také jsem se díky Miss Irony vzpamatovala z nešťastné lásky. Ale více o tom v PPP :). A ještě hromada dalších věcí. Navíc jsem potkala Vás, kteří mi pomáháte s životem :). Děkuju všem mým Sb. Jste jako moje rodina. Bez vás bych byla ztracená. Děkuju ještě jednou a přeji krásný nový rok.
->Annie<-

Kam dál