Leden 2012

1. Nový přítel

22. ledna 2012 v 14:51 | Annie |  Pýcha předchází pád
Ahojky :)
Tak jsem se konečně dokopala k napsání další kapitoly PPP. Už je to víc než měsíc od epilogu, tak jsem se snažila jí napsat delší - skoro dvě stránky ve Wordu. Dneska se ještě musím učit na děják, (asi šest stránek v sešitu) protože zítra píšeme čtvrtetku... Zabijte mě! :D
PS: Mai, tady ještě není Nevillek, trochu jsem změnila plány :/. Přesto ti tuhle kapitolu věnuju, protože v té příští asi taky ještě nebude...
Takže tedy kapča pro Mai! :)

Rozmrzele jsem sledovala krajinu, která rychle ubíhala za okny našeho auta. Sice jsem nikdy nechtěla jezdit na dovolenou, ale tenhle rok to bylo ještě horší. Žaludek jsem měla jako na vodě z toho zatraceného letadla a navíc bych teď klidně mohla nakupovat s profesorem Longbottomem svoji kouzelnickou hůlku, hábit a kdovíco ještě. Oblíbila jsem si ho i přes jeho strašný vkus. Ale moji rodiče prostě trvali na tom, že všichni pojedeme na rodinnou dovolenou. Teď skoro nebudu doma, protože v září nastupuju do Bradavic! Super! Strašně se tam těším a naši jsou taky zvědaví. Sice z počátku panu Longbottomovi nevěřili, ale Poppy jeho slova potvrdila. Ona to celou dobu věděla. Je prý nějaký matlák, nebo co. Prostě ví o kouzelnickém světě, ale sama kouzlit nedokáže. Chudák. Ale to já taky, protože musím jet na tenhle pitomý pobyt…

S trhnutím jsem se probudila a vylezla z auta. Stáli jsme na poměrně malém parkovišti a před námi se tyčili zasněžené vrcholky Alp. Vítejte ve slunné Itálii, pomyslela jsem si rozmrzele. Už tady jsem se třásla a to jsme ještě nedorazili k horské chatě.
"No není to nádhera? Ten čistý horský vzduch!" prohlásila mamka a zhluboka se nadechla.
"Úžasný," zavrčela jsem a dál se klepala zimou.
"Nemrač se Mell a vezmi si bundu," napomenula mě a dál dýchala, jako kdyby chtěla vdechnout všechen vzduch světa.
"Je tu hezky, co?" přistoupil ke mně taťka a podal mi mojí větrovku.
"Když myslíš," zabručela jsem, ale bundu si oblékla bez protestů, protože začal foukat vítr. Pak jsem si ale na něco vzpomněla. "Jak se vlastně dostaneme tam nahoru?" zeptala jsem se a rukou pokynula k vrcholkům hor.
"Přece pěšky!" radostně poskočila mamka. A tahle žena mě prý stvořila.
"Pěšky?" zděsila jsem se. "Vždyť je to dobrých deset kilometrů strmého stoupání!"
Rodiče po sobě koukli a začali se smát. "Měla bys vidět svůj výraz," popadala se máma za břicho.
"Neboj Mell, ono se tam ani projít nedá. Pojedeme lanovkou," chtěl mě utěšit táta, ale minul se účinkem.
"Cože??!" vyjekla jsem úlekem a až teď si všimla boudy, která stála nedaleko od nás. Tam zřejmě ta lanovka přijede. "Vždyť víte, že se bojím výšek! Někde uvízneme a budeme se hodiny houpat dvacet metrů nad zemí!"
"Ale Melanie, jinak se tam nedostaneme," přesvědčoval mě táta.
"Ne a ne a ne," opakovala jsem s až dětskou tvrdohlavostí. V tom jsem za sebou uslyšela zaskřípění pneumatik a vedle nás zastavilo červené sportovní auto. Vysoukal se z něj vysoký, blonďatý muž a pohledná, hnědovlasá žena. Zřejmě to byli manželé a oba uchváceně hleděli na Alpy, stejně jako předtím moji rodiče. Pak se najednou otevřeli zadní dveře a vylezl kluk, který byl přibližně mého věku a velmi se podobal svému otci.
"Tak tohle jsou ty slavné Alpy?" zeptal se otráveně a hned mi byl sympatický.
"Scorpi, o tom už jsme se bavili, ne?" napomenula ho jeho matka.
"Já tady nechci být! Mám strach z výšek a vy mě taháte na nějaké hory. V létě. Každý jiný ko-" zarazil se uprostřed slova.
"Myslím, že by bylo nejlepší, kdybys už mlčel Scorpiusi," řekl jeho otec a otočil se směrem k nám. "Vy taky míříte do horské chaty Biancaletta?" zeptal našich s milým úsměvem.
"Ano," pokýval hlavou otec. "Jmenuji se Richard Rawich a jsem tady s manželkou a dcerou na dva týdny," podal tomu muži ruku.
"Stella Rawichová," napodobila mamka taťku.
"Draco Malfoy," představil se. "Tohle je má žena Hermiona a náš syn Scorpius."
"Dobrý den," usmála se na nás zářivě paní Malfoyová a pak se zabrala s matkou do náruživého rozhovoru. Myslím, že říkali něco o kytkách do obývacího pokoje. Otcové si pro změnu vyprávěli nějaké veselé historky. Já a Scorpius jsme neříkali nic. Jen se na sebe dívali.
"Ahoj, já jsem Melanie," pokusila jsem se navázat konverzaci .
"Scorpius," řekl otráveně. "Doufám, že ty nejsi fanatik do lyží, jinak už vážně spáchám sebevraždu."
Zvědavě jsem se na něj koukla.
"Víš, já nesnáším hory. Mám strach z výšek a nejde mi lyžování," vysvětloval utrápeně. "Nechtěl jsem sem jet, jenže mě rodiče přinutili. Prý nemůžu zůstat sám doma," povzdechl si.
"Jsme na tom stejně," pokývala jsem hlavou. "Kolik ti vlastně je?"
"Jedenáct," odpověděl. "Prvního září nastupuju do školy."
"Já taky," usmála jsem se. Už už jsem se chtěla zeptat, jestli náhodou nepůjde do Bradavic, ale pak jsem si vzpomněla, jak mě profesor Longbottom upozorňoval, že o tom nesmím nikomu říct. Ani nejlepší kamarádce. Jako kdybych nějakou měla, pomyslela jsem si a už nic neříkala. Ani jsem nemusela.
"Děti!" halekali obě matky. Stáli vedle domu, z kterého máme vyjet tím pekelným strojem do hor. Začala jsem se bát. "Lanovka je tady! Pojďte, už odjíždíme!" Moje obavy se vyplnili.
"A sakra," zakleli jsme s Scorpiusem najednou a šouravě se vydali na smrt.

Kometářová povídka 1. :)

19. ledna 2012 v 19:07 | Annie |  HP - Komentářové povídky
Ciao!
Rozhodla jsem se vytvořit (s vaší pomocí samozřejmě :D) komentářovou povídku. Všichni víte, co to je, ne?
Tady je pár pravidel (nemohla jsem si to odpustit :D) :
1. Pište komentáře slušně. Jakékoli sprosťárny mažu!
2. Nepište, prosím víc komentářů za sebou. Nebylo by to fér vůči ostatním. Koneckonců, píšeme tu povídku všichni dohromady ;).
3. Držte se jedné, nebo maximálně dvou postav. Né že začátek bude z pohledu Harryho a přes Lenku, Goyla a Filche se dostaneme k paní Norrisové :D.
4. Nechci tady vidět žádný slash! Omlouvám se, ale vážně ho nesnesu.

***
Hermiona se nervózně ošila na židli. Nesnášela, když jí někdo pozoroval a on to dělal už celou hodinu! Nemohla se soustředit. Ať už s tím přestane, ať už s tím přestane, přála si úpěnlivě.
"Správnou odpověď zajisté ví slečna Grangerová," řekl Snape svým ledovým hlasem a sledoval dívku s povytaženým obočím.
"Já.. tedy... vlastně," koktala a začala rudnout. "Já nevím, jak zněla otázka," přiznala nakonec.
"No né! Slečna Grangerová neví," zasyčel posměšně. "Strhávám Nebelvíru deset bodů za vaši neomluvitelnou nepozornost."
V Hermioně začala vřít krev. Ale nezlobila se na Snapea. Byla naštavaná na něj! Na...



George a Luna - Far away

18. ledna 2012 v 17:35 | Annie |  Videa
Ahoj :)
Teda, sice takovouhle divočinu (když párujou každýho, kdo jim přijde pod ruku :D) nemám zrovna v lásce, tak musím říct, že tohle video se vážně povedlo. No, posuďtě sami .
PS: Dnes nebo zítra se tu objeví komentářovka ;).
PPS: MOC děkuju za vysvětlení, Zasněnko a Lucy :)*.

Realita

10. ledna 2012 v 22:54 | Annie |  HP - Drabble
Nazdar. Sice na to vůbec nemám náladu, ale rozhodla jsem se zveřejnit tohle drabble, které mám napsané už celkem dlouho. Je to můj první pokus o komedii a chce to nadhled.
PS: Je to moje oblíbené Dramione.

Hermiona seděla na křesle a znovu četla svou oblíbenou knihu. Už byla skoro na konci, když v tom se rozletěli dveře. Stál tam její muž a byl poněkud rozrušený.
"Hermiono, můžu se tě na něco zeptat?" vyhrknul a ani nečekal na odpověd. "Jsi dvojče Snapea, šílená babička Pottera a tajná ředitelka CIA v Americe?" vychrlil ze sebe.
Nejdřív se na něj nechápavě dívala, ale pak zřejmě pochopila a začala se smát. "Draco, Draco, kdy ty už přestaneš věřit těm Ronovým statusům na Facebooku?"

Nejlepší kamarádky

10. ledna 2012 v 13:10 | Annie |  Originální - Drabble
Už na ten život se*u! Promiňte mi ten slovník, ale to se nedá. Já vím, teď už si připravujete chápavé komentáře, za které bych vám jindy byla vděčná. Ale teď ne. Ani se nesnažte mě utěšit. Neplýtvejte slovy. Mně už nepomůžete...
PS: Je mi FAKT jedno kolik to má slov.


Seděla jsem na židli a dívala se do prázdna. Sama nevím, o čem jsem přemýšlela. Možná o smrti. Bylo by to vysvobození...
Proč se mám snažit žít, když mi osud vzal důvod k žití?
Jak mám existovat bez kousku mé duše?
Trvalo mi dva roky, než jsem pochopila, že na tu blonďatou dívku jsem čekala, ale když jsem to zjistila, byl můj život nádherný. Víte, mít nejlepší kamarádku je fakt úžasné. Nemusíte se před ní bát cokoli říct. Je to vaše spřízněná duše!
Ale i já naivka věděla, že tohle jednou musí zkončit. A má pohádka zřejmě neměla mít dobrý konec.
Odstěhovala se. Odstěhovala se nějakých čtyřista kilometrů daleko. Odstěhovala se na Slovensko.
Když odjížděla objala jsem jí a zeptala se: "Nejlepší kamarádky?"
Ona se usmála i když jí po tvářích tekly slzy. "Navždy," zašeptala a pak odjela.

******

Asi si myslíte, že jsem divná, ale měli jste někdy opravdovou nejlepší kamarádku?

Pomozte nevinným zvířatům!

1. ledna 2012 v 14:17 | Annie |  Jak to vidím já
Zkopíruj si celý článek hned teď a oběhej rychle všechny svoje SB, ať udělají to samé u tebe, ale hlavně: PODEPIŠ petici, rychle!!! Jinak zemře KRUTOU SMRTÍ DALŠÍ PEJSEK

Tak je to tady znovu

1. ledna 2012 v 13:27 | Annie |  Články, co nikam nepatří
Adios lidičky!
Tak je tady znovu. Nový rok. Rok 2012. Minulý rok byl přelomový nejen v tom, že jsem si založila blog. Také jsem se díky Miss Irony vzpamatovala z nešťastné lásky. Ale více o tom v PPP :). A ještě hromada dalších věcí. Navíc jsem potkala Vás, kteří mi pomáháte s životem :). Děkuju všem mým Sb. Jste jako moje rodina. Bez vás bych byla ztracená. Děkuju ještě jednou a přeji krásný nový rok.
->Annie<-