Únor 2012

Ségra, sestřenka a moje platonická láska :* (už mi vážně hrabe ;D)

15. února 2012 v 21:59 | Annie |  Galerie
Ciao!
Slavnostně vám oznamujeme, že Annie se zbláznila! :D Jsem ZAMILOVANÁ. Ano, já. :D Naštěstí jen platonicky. :D Ty paka z naší třídy mě vážně neberou. ;D Zamilovala jsem se do Awrixela z knížky Křišťály moci. Napsala je Míša Burdová a namalovala i Awrixelův obrázek níže (mám ho nad postelí). :-* :D

A k nadpisu - rozhodla jsem se vám poodhalit své kořeny. :D
Tohle je moje příbuzenstvo. Ségra Eliška (vpravo) a sestřenka Terka (vlevo). :D
Je to taková sranda fotka focená celkem nedávno. :D Terka by mě zabila, kdyby zjistila, že jsem to někde publikovala, takže pššt. =D Je strašně fajn, ta moje sestřenka. Nevím, jak s ní můžu bejt příbuzná. ;D
Tak, už bych měla končit, nebo sem přestanete chodit. :D
PS: Píše se PPP a MOŽNÁ se dokopu dopřeložit jednu povídku. =D
Mějte se famfárově!
Vaše vytlemená Annie :D

2. Lyže

11. února 2012 v 19:30 | Annie |  Pýcha předchází pád
Čauky lidi...
Mně je zle. Hodně zle... Ne, nejsem nemocná, ale... zase na mě leze depka.
No nic. Tady máte PPP. Je to nic moc, takový zmatený. Ale důležitý... Pochopíte později ;).

Věnováno všem, kteří se na to těšili :D

Stála jsem ve frontě na vlek. Na nohou jsem měla ty mnou tolik nenáviděné kusy dřeva. Lyže. V duchu jsem proklínala toho, kdo je vymyslel a Scorpius přede mnou na tom zřejmě nebyl jinak. Soudila jsem tak podle jeho nervózního přendávání hůlek z jedné ruky do druhé.
Řada lidí se posunula dopředu a před ním už byl jen jeden člověk - náš instruktor Marcesco. Rodiče to s námi jen tak lehce nevzdávají a pronajali nám ho na tři hodiny! Nic horšího si nedokážu představit. Naštěstí už nás měl plné zuby a slíbil mně a Scorpiusovi, že tohle je poslední jízda, pokud vyjedeme vlekem na kopec sami a také ho sami sjedeme. Po krátké poradě jsme souhlasili. Vždyť kdyby ne, otravoval by ještě dvě hodiny s tím svým přízvukem a voláním: 'Poklč kolena! Jinak nezabočíč, dlahoučku!' Tedy, 'dlahoučci' jsme byli na začátku. Teď spíš ječel: 'So to děláč? Scheš si slomit nohu?!' nebo nějaké nadávky v italštině. Nebyl zrovna trpělivý.
Marcesco se právě zahákl za kotvu a křikl: "Děčta, počkám na vás nahoče." Pak se jaho lano napnulo a on se spokojeně nechal táhnout a ještě si při tom broukal. Nejspíš by si zpíval i kdyby ho to vezlo rovnou do pekla. Hlavně že měl od nás na chvíli pokoj.
"Mell?" zasípal nervózně Scorpius. "Pojedeš na tom se mnou?"
"Jo," polkla jsem. "Jdem."
Přistoupili jsme k tomu stroji a dívali se, jak se to kolo nahoře pomalu otáčí a sune nám další volnou sedačku. Postavila jsem se čelem ke sjezdovce a Malfoy mě napodobil. Pak jsem ucítila, jak se mi půl kotvy vsunulo pod zadek a rukama zpocenými nervozitou jsem se chytla tyče. Scorpius udělal to samé na svojí polovině a s napětím jsme sledovali, jak se provaz nad námi napíná a...
Jeli jsme. Vlastně spíš klouzali po vyježděné stopě a každou chvíli se jeden z nás zakymácel, ale zatím jsme nespadli. Věděla jsem, že to nejhorší místo teprve přijde. Zhruba v polovině se stopa zužovala a když jsme na kotvě spolu, hrozí nebezpečí, že jeden z nás spadne do lesa, který byl po pravé straně hned vedle. A vzhledem k tomu, že já seděla na pravé straně se mi tam vůbec, ale vůbec nechtělo.
"Scorpi, jestli skončím v tom lese," kývla jsem hlavou ke stromům, které se rychle přibližovali. "Nech mě tam, ať mají naši strach, že se něco stalo a třeba mi pak zakážou jezdit na lyžích," zasmála jsem se.
"Tak jo," zachechtal se i on a nervozita byla pryč. Aspoň na chvíli. "Řeknu jim, že sis zlomila všechny kosti v nohách. Nebo ne! Mám lepší nápad," rozzářil se. "Jestli tam slítneš, skočím za tebou a až pojedou rodiče, budeme volat o pomoc a možná to pak zakážou nám oboum!"
"To by bylo super," přitakala jsem. Otcové a matky dole v kavárně odpočívali, zatímco my jsme se tady 'učili lyžovat.' Potom jsem si vzpoměla, že už asi musíme být hodně blízko toho kritického místa. Rozhlédla jsem se a vytřeštila oči. Scorpius na to zřejmě přišel ve stejnou chvíli, jako já.
"Hele Melanie, vždyť my už jsme ten les přejeli," řekl užasle.
Přikývla jsem. "Takže to máme za sebou. Teď už 'jen' sjet dolů. Určitě to nezvládnu. Neumím zastavit," povzdechla jsem si. "Na co je mi zatáčení, když se pak dole rozplácnu o mantinel?"
"Na nic," odpověděl s nevinným úsměvem.
"Kdyby jsme nebyli zrovna tady," zasyčela jsme na něj, "už by ti přiletěla facka, ale jelikož potřebuju, abys potom sesbíral moje zbytky, budu dělat, že jsem to neslyšela." Na to neřekl nic, ale slyšela jsem, jak se zahihňal.
Už jsme se blížili k vrcholu. Věděla jsem, že Scorpius nesnáší vysedání z kotvy stejně jako já nasedání. Aspoň se pobavím, pomyslela jsem si trochu zlomyslně. A taky že ano. Pustil se tyče moc brzy, sedačka do něj zezadu vrazila, on si přišlápnul lyže a pak se natáhl na betonovou zem. S klením se pomalu postavil.
"Dočela vy šte to svádli." Instruktor se objevil za námi. "Teď sjedéte kopeč a můšete jít! Ste volní! Nič se vám neštáne!"
Nechápavě jsme se na něj podívali. Scorpi se ke mně nahnul a pošeptal: "Asi se učí anglicky podle amerických kriminálek." Vyprskla jsem smíchy.
"Jedéme!" zavelel Marcesco a jel. Za chvíli jsme ho neviděli.
"Tak... můžeš," pobídla jsem Scorpiuse nervózně. Vypláznul na mě jazyk.
"Dáma první."
"Hele, budu tě jistit, kdybys náhodou padal dozadu," udělala jsem na něj psí oči.
"Ok, tak jdu na to." Nasadil si brýle a ještě odvrátil oči od sjezdovky. "Jestli umřu, máš mě na svědomí!" zavolal a už byl ten tam.
Zhluboka jsem se nadechla. Nádech, výdech. A znovu. Tak jedem Mell, povzdechla jsem si a odpíchla se hůlkami. Nohy jsem dala 'do pluhu' a začala přenášet váhu z jedné nohy na druhou. Jen klid.
Křižovala jsem kopec z jedné strany na druhou a pomalu mě začal opouštět strach. Začala jsem si být jistá sama sebou. A to byla to chyba. Povolila jsem nohy a lyže se z pravého úhlu narovnali skoro rovnoběžně. Rozjela jsem se závratnou rychlostí, vlasy mi vlály ve studeném větru a já nad těma dřevama stratila kontrolu. Mířila jsem k jednomu lyžaři, nějakému staršímu pánovi, ale na poslední chvíli jsem se mu vyhla.
Najednou jsem najela na kus zledovatělé sjezdovky a pravá lyže se mi ohnula tak, že jsem myslela, že se zlomí. Ale vydržela to. Byla v pořádku, což se ovšem nedalo říct o mně. Hůlky už jsem dávno zahodila a ze všech sil se snažila zastavit. Zkoušela jsem udělat prudkou zatáčku, ale neměla jsem sílu byť jen malinko pohnout s lyžemi.
Byla jsem ztuhlá strachy a vůbec jsem netušila, co mám dělat. Leda...
V hlavě se mi zrodil nápad. Šílený a nebezpečný nápad. Ale jinou možnost jsem neměla. Sebrala jsem všechnu odvahu, co ve mně kdy byla a s vypětím posledních sil jsem prudce zabočila a sjela ze sjezdovky do dráhy vleku. Naštěstí jedna kotva právě přejela.
Zavrávorala jsem a zjistila, že se řítím přímo na vzrostlou jedli. Vlastně byl zázrak, že doteď jsem se nesrazila s žádným stromem. Byla jsem skoro uprostřed lesa. Naposledy jsem zkusila zahnout, ale nepovedlo se. Už mi došli síly. Odevzdaně jsem čekala na náraz. Přitom jsem přemýšlela, jestli Scorpi nebude naštvaný, že jsem v nakonec v lese skončila sama.
"Petrificus totalus!" zařval někdo a já najednou spadla a nemohla se pohnout. Lyže byli zabodnuté ve sněhu v pravém úhlu proti obloze. A mně nešlo ani mrknout. Mohla jsem dýchat, ale nezvedala se mi hruď. Zachvátila mě panika.
Nade mnou se někdo sklonil, ale já nedokázala zaostřit. Viděla jsem jen neurčitý obrys postavy.
"Klid, Melanie." Ten hlas mi byl povědomí. Zněl jako... Scorpiusův! Takže tohle je pan Malfoy. Hmm, moc se to nevyjasnilo.
"Finite," řekl pan Malfoy. Viděla jsem jen barevný záblesk a pak jsem prudce zalapala po dechu. Nohy se mi sesunuli do shěhu. Klečel u mě Scorpiho otec - jak jsem předpokládala - a v ruce držel...
Ježkovy zraky! Kouzelnickou hůlku! On držel v ruce kouzelnickou hůlku!! Zírala jsem na něj. On je kouzelník? Jako... já? Jako pan Longbottom?
"Vy-vy jste ko-kouzelník?" vykoktala jsem.
Udiveně na mě pohlédl. "Ano a budu ti muset vymazat paměť."