Pýcha předchází pád

2. Lyže

11. února 2012 v 19:30 | Annie
Čauky lidi...
Mně je zle. Hodně zle... Ne, nejsem nemocná, ale... zase na mě leze depka.
No nic. Tady máte PPP. Je to nic moc, takový zmatený. Ale důležitý... Pochopíte později ;).

Věnováno všem, kteří se na to těšili :D

Stála jsem ve frontě na vlek. Na nohou jsem měla ty mnou tolik nenáviděné kusy dřeva. Lyže. V duchu jsem proklínala toho, kdo je vymyslel a Scorpius přede mnou na tom zřejmě nebyl jinak. Soudila jsem tak podle jeho nervózního přendávání hůlek z jedné ruky do druhé.
Řada lidí se posunula dopředu a před ním už byl jen jeden člověk - náš instruktor Marcesco. Rodiče to s námi jen tak lehce nevzdávají a pronajali nám ho na tři hodiny! Nic horšího si nedokážu představit. Naštěstí už nás měl plné zuby a slíbil mně a Scorpiusovi, že tohle je poslední jízda, pokud vyjedeme vlekem na kopec sami a také ho sami sjedeme. Po krátké poradě jsme souhlasili. Vždyť kdyby ne, otravoval by ještě dvě hodiny s tím svým přízvukem a voláním: 'Poklč kolena! Jinak nezabočíč, dlahoučku!' Tedy, 'dlahoučci' jsme byli na začátku. Teď spíš ječel: 'So to děláč? Scheš si slomit nohu?!' nebo nějaké nadávky v italštině. Nebyl zrovna trpělivý.
Marcesco se právě zahákl za kotvu a křikl: "Děčta, počkám na vás nahoče." Pak se jaho lano napnulo a on se spokojeně nechal táhnout a ještě si při tom broukal. Nejspíš by si zpíval i kdyby ho to vezlo rovnou do pekla. Hlavně že měl od nás na chvíli pokoj.
"Mell?" zasípal nervózně Scorpius. "Pojedeš na tom se mnou?"
"Jo," polkla jsem. "Jdem."
Přistoupili jsme k tomu stroji a dívali se, jak se to kolo nahoře pomalu otáčí a sune nám další volnou sedačku. Postavila jsem se čelem ke sjezdovce a Malfoy mě napodobil. Pak jsem ucítila, jak se mi půl kotvy vsunulo pod zadek a rukama zpocenými nervozitou jsem se chytla tyče. Scorpius udělal to samé na svojí polovině a s napětím jsme sledovali, jak se provaz nad námi napíná a...
Jeli jsme. Vlastně spíš klouzali po vyježděné stopě a každou chvíli se jeden z nás zakymácel, ale zatím jsme nespadli. Věděla jsem, že to nejhorší místo teprve přijde. Zhruba v polovině se stopa zužovala a když jsme na kotvě spolu, hrozí nebezpečí, že jeden z nás spadne do lesa, který byl po pravé straně hned vedle. A vzhledem k tomu, že já seděla na pravé straně se mi tam vůbec, ale vůbec nechtělo.
"Scorpi, jestli skončím v tom lese," kývla jsem hlavou ke stromům, které se rychle přibližovali. "Nech mě tam, ať mají naši strach, že se něco stalo a třeba mi pak zakážou jezdit na lyžích," zasmála jsem se.
"Tak jo," zachechtal se i on a nervozita byla pryč. Aspoň na chvíli. "Řeknu jim, že sis zlomila všechny kosti v nohách. Nebo ne! Mám lepší nápad," rozzářil se. "Jestli tam slítneš, skočím za tebou a až pojedou rodiče, budeme volat o pomoc a možná to pak zakážou nám oboum!"
"To by bylo super," přitakala jsem. Otcové a matky dole v kavárně odpočívali, zatímco my jsme se tady 'učili lyžovat.' Potom jsem si vzpoměla, že už asi musíme být hodně blízko toho kritického místa. Rozhlédla jsem se a vytřeštila oči. Scorpius na to zřejmě přišel ve stejnou chvíli, jako já.
"Hele Melanie, vždyť my už jsme ten les přejeli," řekl užasle.
Přikývla jsem. "Takže to máme za sebou. Teď už 'jen' sjet dolů. Určitě to nezvládnu. Neumím zastavit," povzdechla jsem si. "Na co je mi zatáčení, když se pak dole rozplácnu o mantinel?"
"Na nic," odpověděl s nevinným úsměvem.
"Kdyby jsme nebyli zrovna tady," zasyčela jsme na něj, "už by ti přiletěla facka, ale jelikož potřebuju, abys potom sesbíral moje zbytky, budu dělat, že jsem to neslyšela." Na to neřekl nic, ale slyšela jsem, jak se zahihňal.
Už jsme se blížili k vrcholu. Věděla jsem, že Scorpius nesnáší vysedání z kotvy stejně jako já nasedání. Aspoň se pobavím, pomyslela jsem si trochu zlomyslně. A taky že ano. Pustil se tyče moc brzy, sedačka do něj zezadu vrazila, on si přišlápnul lyže a pak se natáhl na betonovou zem. S klením se pomalu postavil.
"Dočela vy šte to svádli." Instruktor se objevil za námi. "Teď sjedéte kopeč a můšete jít! Ste volní! Nič se vám neštáne!"
Nechápavě jsme se na něj podívali. Scorpi se ke mně nahnul a pošeptal: "Asi se učí anglicky podle amerických kriminálek." Vyprskla jsem smíchy.
"Jedéme!" zavelel Marcesco a jel. Za chvíli jsme ho neviděli.
"Tak... můžeš," pobídla jsem Scorpiuse nervózně. Vypláznul na mě jazyk.
"Dáma první."
"Hele, budu tě jistit, kdybys náhodou padal dozadu," udělala jsem na něj psí oči.
"Ok, tak jdu na to." Nasadil si brýle a ještě odvrátil oči od sjezdovky. "Jestli umřu, máš mě na svědomí!" zavolal a už byl ten tam.
Zhluboka jsem se nadechla. Nádech, výdech. A znovu. Tak jedem Mell, povzdechla jsem si a odpíchla se hůlkami. Nohy jsem dala 'do pluhu' a začala přenášet váhu z jedné nohy na druhou. Jen klid.
Křižovala jsem kopec z jedné strany na druhou a pomalu mě začal opouštět strach. Začala jsem si být jistá sama sebou. A to byla to chyba. Povolila jsem nohy a lyže se z pravého úhlu narovnali skoro rovnoběžně. Rozjela jsem se závratnou rychlostí, vlasy mi vlály ve studeném větru a já nad těma dřevama stratila kontrolu. Mířila jsem k jednomu lyžaři, nějakému staršímu pánovi, ale na poslední chvíli jsem se mu vyhla.
Najednou jsem najela na kus zledovatělé sjezdovky a pravá lyže se mi ohnula tak, že jsem myslela, že se zlomí. Ale vydržela to. Byla v pořádku, což se ovšem nedalo říct o mně. Hůlky už jsem dávno zahodila a ze všech sil se snažila zastavit. Zkoušela jsem udělat prudkou zatáčku, ale neměla jsem sílu byť jen malinko pohnout s lyžemi.
Byla jsem ztuhlá strachy a vůbec jsem netušila, co mám dělat. Leda...
V hlavě se mi zrodil nápad. Šílený a nebezpečný nápad. Ale jinou možnost jsem neměla. Sebrala jsem všechnu odvahu, co ve mně kdy byla a s vypětím posledních sil jsem prudce zabočila a sjela ze sjezdovky do dráhy vleku. Naštěstí jedna kotva právě přejela.
Zavrávorala jsem a zjistila, že se řítím přímo na vzrostlou jedli. Vlastně byl zázrak, že doteď jsem se nesrazila s žádným stromem. Byla jsem skoro uprostřed lesa. Naposledy jsem zkusila zahnout, ale nepovedlo se. Už mi došli síly. Odevzdaně jsem čekala na náraz. Přitom jsem přemýšlela, jestli Scorpi nebude naštvaný, že jsem v nakonec v lese skončila sama.
"Petrificus totalus!" zařval někdo a já najednou spadla a nemohla se pohnout. Lyže byli zabodnuté ve sněhu v pravém úhlu proti obloze. A mně nešlo ani mrknout. Mohla jsem dýchat, ale nezvedala se mi hruď. Zachvátila mě panika.
Nade mnou se někdo sklonil, ale já nedokázala zaostřit. Viděla jsem jen neurčitý obrys postavy.
"Klid, Melanie." Ten hlas mi byl povědomí. Zněl jako... Scorpiusův! Takže tohle je pan Malfoy. Hmm, moc se to nevyjasnilo.
"Finite," řekl pan Malfoy. Viděla jsem jen barevný záblesk a pak jsem prudce zalapala po dechu. Nohy se mi sesunuli do shěhu. Klečel u mě Scorpiho otec - jak jsem předpokládala - a v ruce držel...
Ježkovy zraky! Kouzelnickou hůlku! On držel v ruce kouzelnickou hůlku!! Zírala jsem na něj. On je kouzelník? Jako... já? Jako pan Longbottom?
"Vy-vy jste ko-kouzelník?" vykoktala jsem.
Udiveně na mě pohlédl. "Ano a budu ti muset vymazat paměť."

1. Nový přítel

22. ledna 2012 v 14:51 | Annie
Ahojky :)
Tak jsem se konečně dokopala k napsání další kapitoly PPP. Už je to víc než měsíc od epilogu, tak jsem se snažila jí napsat delší - skoro dvě stránky ve Wordu. Dneska se ještě musím učit na děják, (asi šest stránek v sešitu) protože zítra píšeme čtvrtetku... Zabijte mě! :D
PS: Mai, tady ještě není Nevillek, trochu jsem změnila plány :/. Přesto ti tuhle kapitolu věnuju, protože v té příští asi taky ještě nebude...
Takže tedy kapča pro Mai! :)

Rozmrzele jsem sledovala krajinu, která rychle ubíhala za okny našeho auta. Sice jsem nikdy nechtěla jezdit na dovolenou, ale tenhle rok to bylo ještě horší. Žaludek jsem měla jako na vodě z toho zatraceného letadla a navíc bych teď klidně mohla nakupovat s profesorem Longbottomem svoji kouzelnickou hůlku, hábit a kdovíco ještě. Oblíbila jsem si ho i přes jeho strašný vkus. Ale moji rodiče prostě trvali na tom, že všichni pojedeme na rodinnou dovolenou. Teď skoro nebudu doma, protože v září nastupuju do Bradavic! Super! Strašně se tam těším a naši jsou taky zvědaví. Sice z počátku panu Longbottomovi nevěřili, ale Poppy jeho slova potvrdila. Ona to celou dobu věděla. Je prý nějaký matlák, nebo co. Prostě ví o kouzelnickém světě, ale sama kouzlit nedokáže. Chudák. Ale to já taky, protože musím jet na tenhle pitomý pobyt…

S trhnutím jsem se probudila a vylezla z auta. Stáli jsme na poměrně malém parkovišti a před námi se tyčili zasněžené vrcholky Alp. Vítejte ve slunné Itálii, pomyslela jsem si rozmrzele. Už tady jsem se třásla a to jsme ještě nedorazili k horské chatě.
"No není to nádhera? Ten čistý horský vzduch!" prohlásila mamka a zhluboka se nadechla.
"Úžasný," zavrčela jsem a dál se klepala zimou.
"Nemrač se Mell a vezmi si bundu," napomenula mě a dál dýchala, jako kdyby chtěla vdechnout všechen vzduch světa.
"Je tu hezky, co?" přistoupil ke mně taťka a podal mi mojí větrovku.
"Když myslíš," zabručela jsem, ale bundu si oblékla bez protestů, protože začal foukat vítr. Pak jsem si ale na něco vzpomněla. "Jak se vlastně dostaneme tam nahoru?" zeptala jsem se a rukou pokynula k vrcholkům hor.
"Přece pěšky!" radostně poskočila mamka. A tahle žena mě prý stvořila.
"Pěšky?" zděsila jsem se. "Vždyť je to dobrých deset kilometrů strmého stoupání!"
Rodiče po sobě koukli a začali se smát. "Měla bys vidět svůj výraz," popadala se máma za břicho.
"Neboj Mell, ono se tam ani projít nedá. Pojedeme lanovkou," chtěl mě utěšit táta, ale minul se účinkem.
"Cože??!" vyjekla jsem úlekem a až teď si všimla boudy, která stála nedaleko od nás. Tam zřejmě ta lanovka přijede. "Vždyť víte, že se bojím výšek! Někde uvízneme a budeme se hodiny houpat dvacet metrů nad zemí!"
"Ale Melanie, jinak se tam nedostaneme," přesvědčoval mě táta.
"Ne a ne a ne," opakovala jsem s až dětskou tvrdohlavostí. V tom jsem za sebou uslyšela zaskřípění pneumatik a vedle nás zastavilo červené sportovní auto. Vysoukal se z něj vysoký, blonďatý muž a pohledná, hnědovlasá žena. Zřejmě to byli manželé a oba uchváceně hleděli na Alpy, stejně jako předtím moji rodiče. Pak se najednou otevřeli zadní dveře a vylezl kluk, který byl přibližně mého věku a velmi se podobal svému otci.
"Tak tohle jsou ty slavné Alpy?" zeptal se otráveně a hned mi byl sympatický.
"Scorpi, o tom už jsme se bavili, ne?" napomenula ho jeho matka.
"Já tady nechci být! Mám strach z výšek a vy mě taháte na nějaké hory. V létě. Každý jiný ko-" zarazil se uprostřed slova.
"Myslím, že by bylo nejlepší, kdybys už mlčel Scorpiusi," řekl jeho otec a otočil se směrem k nám. "Vy taky míříte do horské chaty Biancaletta?" zeptal našich s milým úsměvem.
"Ano," pokýval hlavou otec. "Jmenuji se Richard Rawich a jsem tady s manželkou a dcerou na dva týdny," podal tomu muži ruku.
"Stella Rawichová," napodobila mamka taťku.
"Draco Malfoy," představil se. "Tohle je má žena Hermiona a náš syn Scorpius."
"Dobrý den," usmála se na nás zářivě paní Malfoyová a pak se zabrala s matkou do náruživého rozhovoru. Myslím, že říkali něco o kytkách do obývacího pokoje. Otcové si pro změnu vyprávěli nějaké veselé historky. Já a Scorpius jsme neříkali nic. Jen se na sebe dívali.
"Ahoj, já jsem Melanie," pokusila jsem se navázat konverzaci .
"Scorpius," řekl otráveně. "Doufám, že ty nejsi fanatik do lyží, jinak už vážně spáchám sebevraždu."
Zvědavě jsem se na něj koukla.
"Víš, já nesnáším hory. Mám strach z výšek a nejde mi lyžování," vysvětloval utrápeně. "Nechtěl jsem sem jet, jenže mě rodiče přinutili. Prý nemůžu zůstat sám doma," povzdechl si.
"Jsme na tom stejně," pokývala jsem hlavou. "Kolik ti vlastně je?"
"Jedenáct," odpověděl. "Prvního září nastupuju do školy."
"Já taky," usmála jsem se. Už už jsem se chtěla zeptat, jestli náhodou nepůjde do Bradavic, ale pak jsem si vzpomněla, jak mě profesor Longbottom upozorňoval, že o tom nesmím nikomu říct. Ani nejlepší kamarádce. Jako kdybych nějakou měla, pomyslela jsem si a už nic neříkala. Ani jsem nemusela.
"Děti!" halekali obě matky. Stáli vedle domu, z kterého máme vyjet tím pekelným strojem do hor. Začala jsem se bát. "Lanovka je tady! Pojďte, už odjíždíme!" Moje obavy se vyplnili.
"A sakra," zakleli jsme s Scorpiusem najednou a šouravě se vydali na smrt.

Prolog

18. prosince 2011 v 16:08 | Annie
Čauky, tak tady máte moji první kapču první povídky. Je to jen jakýs takýs úvod = nic nečekejte:D. Takže, jako při slohu - zavřít obě oči! =D
Doufám, že si užíváte ty "svátky klidu a míru" a že vás netrápí rýma.
Mějte se famfárově! :D
Kapitola pro Juilet :) :*

Běžela jsem temnou uličkou. Někdo mě honil. Byla tma a já nic neviděla, takže jsem pořád zakopávala o nějaké věci, které jsem nedokázala rozeznat. Nohy mi začali vypovídat poslušnost. Nemohla jsem dál.
Ale ano! Musíš běžet! ozývalo se mi v hlavě.
Ne, už nemůžeš. Zastav. Nemáš žádnou naději… ševelil nějaký jiný hlas.
V tom jsem v dálce uviděla světlo. To byla moje naděje. To kouzelné světlo. Běžela jsem dál. Světlo se pořád přibližovalo. Bylo blíž a blíž. Už jsem ho měla nadosah! Vztáhla jsem ruku a dotkla se ho. Najednou jsem ztratila pevnou půdu pod nohama a následoval ten známý pocit, když jsem se propadala do nějaké propasti.

"Melanie! Probuď se, holčičko," skláněla se nade mnou moje chůva Poppy s ustaraným výrazem. "Copak? Měla jsi noční můry?"
Lapavě jsem se nadechovala a uvědomila si, že jsem zalitá potem. Ale za žádnou cenu jsem nechtěla dát najevo svůj strach. "Ne, jen takový podivný sen." odpověděla jsem a snažila se, aby to znělo co nejlhostejněji.
"Křičela jsi. Volala o pomoc." řekla a zkoumavě se na mě podívala. "To už je tenhle týden potřetí."
"Kolik je hodin?" zeptala jsem se, ve snaze odvézt rozhovor jinam.
"Půl osmé," odvětila Poppy.
"Cože?!" vyletěla jsem. "Nestíháme do školy!"
Chůva se na mě podivně koukla a řekla: "Co se to s tebou děje, Mell? Jsou přece prázdniny."
"Aha." Na nic víc jsem se nezmohla.
"No, za chvíli bude snídaně tak se neopozdi." S těmito slovy se zvedla z mé postele a odešla.
Já se nebyla schopná pohnout. Co to je? Pořád opakující se sny. Hodně divné sny. Proč se mi zdají? Jsem snad blázen? Honilo se mi hlavou. Ale ani na jednu z těchto otázek jsem nedokázala odpovědět a tak jsem radši šla do jídelny.
Naše jídelna byla přibližně stejně velká jako tělocvična. Všude na stěnách vysely obrazy mých předků a jiných zbytečností. Byl tam také velký, dlouhý stůl ke kterému by se vešlo šestnáct lidí, ale jedli jsme tam jen já, matka a otec. V jednom rohu místnosti stála velká televize a kousek od ní byli tajné dveře do tátovi pracovny. Byli zabudované do knihovny. Já je objevila už dávno, ale rodiče si zřejmě mysleli, že o nich nemám ani ponětí. Cha. Věděla jsem o všem co se jen trochu týkalo knihovny, protože jsem děsná knihomolka. Po celé protější stěně se táhlo francouzské okno a byl tam i vstup na balkon.
Posadila jsem se na židli a netrpělivě vyčkávala, až mi Luisa - to je naše služka - přinese snídani. Zrovna když jsem si říkala, že si snad proto jídlo dojdu sama, Luisa přicupitala s velkým podnosem a začala prostírat na stůl. Něco se mi na tom nezdálo… Vždyť ona prostřela pro pět osob! "Luiso?"
"Ano slečno?" podívala se na mě tázavě.
"Proč prostíráš pro pět lidí?"
"Slečna Gregorová ( A/N: to je Poppy) mi to řekla. Prý očekáváte vzácnou návštěvu a ona chce jíst s vámi," odpověděla služka úslužně. "Ale promiňte, už musím jít." řekla, položila přede mě topinky se slaninou a odcupitala těmi svými baletními krůčky zpátky do kuchyně.
Jakou návštěvu? Rodiče by mi přece něco řekli. Přemítala jsem, ale pak mi zavoněla slanina a zároveň zakručelo v břiše a už jsem neměla čas nad tím přemýšlet.
Po chvíli přišli rodiče i s Poppy. Pátravě jsem se na ní zahleděla, ale ona se mi vyhýbala pohledem. Matka a otec se tvářili stejně zmateně jako já. Tak proto mi to neřekli. Nevěděli o tom stejně jako já. Pomyslela jsem si. V tom někdo zazvonil. Z Poppyny tváře se nedalo nic vyčíst, když šla otevřít. Nervózně jsem poposedávala na židli. Na chodbě se ozvali dvoje kroky.
Dveře se otevřeli a vešla chůva s nějakým mužem. Ten muž byl zvláštně oblečen. Hodně zvláště. Měl na sobě dlouhý, tmavě fialový plášť, který ho halil od hlavy až k patě. Na nohách měl tenisky značky Adidas, které byly černé, jen ty tři pruhy byly bílé. Husté hnědé vlasy byli skoro zakryté zvláštní čapkou. Celkově mi připomínal někoho, kdo zkombinoval Merlinův a současný styl. (Myslím Merlina, toho neexistujícího čaroděje.) Zjevně byl také velmi nervózní a očima těkal po místnosti.
"D-dobrý den." vykoktal. "Jmenuji se Neville Longbottom. Vaše dcera byla vybrána na Školu č-čar a kouzel v Bradavicích."

Pýcha předchází pád - Informace

14. prosince 2011 v 15:08 | Annie
Ahoj! Už jsem tady dlouho nebyla, co? Omlouvám se, bylo toho hodně. Měla jsem (no dobře mám :D) pořádnou rýmu a kluci ze třídy měli předčasné Vánoce, když jsem při Matice prohlásila, že: "Dulou se dedá dásobit." :D Taky jsem to u *Verush* doma naprala do proskelených dveří...:D Vždycky, když ve filmech někdo nabořil do dveří, tak jsem se smála a říkala si: "Jak může někdo bejt tak blbej a vrazit do dveří?" a pak do nich sama vrazím :D. Asi je to tím, že je mají moc vyleštěné...
PS: Děkuju za obrázek Penelope! :) :*
PPS: Mohli byste mi dát hlas TADY, prosím?



Název: Pýcha předchází pád
Rozsah: Vážne nevím... Ale moc nečekejte :D.
Doba: Juniorské Bradavice
Hlavní postava: Melanie Rawichová - AUTP
Vedlejší postavy: Matthew Alsow - AUTP, Scorpius Malfoy, Rose Weasleyová, Amanda McCornoyová - AUTP, Nevile Longbottom a další...
Děj: Melanie je mudlovská (a trochu rozmazlená) dívka, která má vše, co by si jedenáctileté dítě mohlo přát. Žije ve vile se svými úžasnými rodiči, má spoustu kamarádů, je velice chytrá a navíc má prvního září nastoupit do Školy čar a kouzel v Bradavicích! Najde si tam nové kamarády dokonce i lásku. Ale dokáže si toho rozmazlená dívka vážit a poslechne svou moudrou chůvu, která jí říká: "Melanie pamatuj, pýcha vždy předchází pád!", nebo pomalu zklouzne do propasti beznaděje?
 
 

Reklama